Zajatie na východnom fronte a stratégia prežitia v ňom

Bc. Daniel Kačur

Mnoho Čechov a Slovákov padlo do ruského zajatia dobrovoľne, pretože si mysleli, že skúsenosť zo zajatia bude menej traumatizujúca ako skúsenosť z bojiska. Medzi hlavné dôvody tohto rozhodnutia patrili hlavne strach o život, neschopnosť vydržať súčasné životné podmienky a túžba úniku od neustálej únavy a stresu. Václav Kaplický v diele Gornostaj spomínal: "Fronta pro nás už byla jen ošklivou vzpomínkou na peklo, z něhož jsme právě šťastně unikli . . . Za námi peklo a před námi — nejlepší budoucnost. V Rusku je prý všeho dost: chleba, masa, bezpečí, klidu, spánku, dokonce i »charoších bab« je mnoho, jak nás ujišťovali ruští vojáci, závidějíce nám náš osud. Pomyšlení, že se budeme moci zase denně pravidelně najíst, v klidu vyspat, že nás nebude více hrubý hlas volat do služby a snižovat nás na úroveň dobytka [...]." 

Spomienka okrem traumatizujúcej služby vo vojsku ilustruje aj naivné predstavy mnohých Čechov a Slovákov o Rusku. Tieto predstavy sa po strávení istého času v ruskej realite rozplynuli. Ak došlo k zajatiu, vojaci boli odvedení preč z bojového poľa viac do úzadia, kde boli odzbrojení a zbavení osobných vecí. V mnohých spomienkach legionárov sa píše o týchto osobných veciach, ktoré im neskôr chýbali na to, aby ich mohli vymeniť za jedlo. Janko Jesenský vo svojich spomienkach Cestou k slobode napísal aj o výmene peňazí: "Česi v ruskej uniforme nám premieňali rakúske koruny na ruble." Po odzbrojení nasledovali zdĺhavé pochody k železničným staniciam, odkiaľ boli zajatci prevezení do zajateckých táborov alebo pochodovali priamo do táborov. Pri pochodoch sa zajatci zastavovali v záchytných stravovacích miestach, tzv. etapách. 

V týchto etapách sa stravovali zajatci alebo zranení odvážaní z frontu. Tomáš Drábek v diele Hudebníkem u čs. kavalerie v Rusku spomínal: "Pochodovali jsme od etapy k etapě, vzdálených od sebe 40–50 km. Protisměrem pochodovala frontová armáda a do vnitrozemí zajatecké transporty z nedostatku železniční dopravy. Za tím účelem byla vytvořena zásobovací střediska s kuchyněmi. Bylo  těžko uspokojit tolik tisíc hladovců. Jídla stále málo, čekalo se do rána na další várku a zase před dostihnutím pořadí zásoby došly a zajatci byli rozehnáni nagajkami (bičmi) a pochodovalo se dál bez jídla." 

Dá sa povedať, že stravovanie v etapách fungovalo na princípe porekadla: kto skôr príde, ten skôr melie.

Mnoho Čechov a Slovákov prešlo zberným táborom Dárnica pri Kyjeve. Často ostávali umiestnení práve tam alebo boli presúvaní do iných táborov rozmiestených po celom vtedajšom ruskom impériu. Stravovanie v samotných táboroch bolo absolútne nevyhovujúce a nedostatočné. Hlad, nedostatok jedla, nekvalita stravy a zlé zásobovanie je takmer každodenne kritizované v spomienkach legionárov. Strava sa často pripravovala zo skazených potravín a následne sa korenila pikantným korením (hlavne pikantnou paprikou), aby bola nekvalitné suroviny menej rozpoznateľné. Česi a Slováci vycvičení Rakúsko-Uhorskom si v zajatí museli privyknúť na ruský spôsob stravovania. V rakúskej armáde bolo všetko presne dávkované: "Rakouský voják dostával svou denní dávku odměřenu, půl veky chleba a svou porci do "esšálku"". 

V ruskej armáde bola strava erárna: "Chléb jsme nedostávali v odměřených dávkách, ale tak jako ruští vojáci, totiž určitý počet bochníků na jednu četu. A z této společné dávky měli si zajatci ukrojit podle toho, jakou kdo měl chuť, jaký kdo měl hlad. [...] jedlo se společně, a to vždy osm mužů — z jedné mísy, takzvané "baky". Nejdříve vydali polévku s rozkrájeným masem, pak příkrm, totiž prosnou nebo černou kaši. Takový byl oběd, taková byla večeře a takový byl jídelní lístek ruského vojáka." 

Okrem spoločného stravovania si zajatci museli zvyknúť aj na absenciu mäsa v jedálničku. To bolo nahrádzané rybami. V spomienkach zajatcov je často opísaná a notoricky neznášaná rybacia polievka, ktorá bola údajne tak odporná, že ju mnohý ani počas hladovania nedokázali konzumovať.